11. kapitola

28. října 2011 v 13:25 | Nelíí |  UD- Kapitoly

Bla bla bla, Nelíí je dočasně nedostupná a já jsem byla stejně na řadě, takže je to tady. :D Jojo, trvalo mi to, vím, ale pořád to ještě není taková krize. Zeptejte se okolí, jen vám to potvrdí.



Po dvaceti letech zase ve škole. Jeden by skoro řekl, že dvacet let je dlouhá doba na to, aby se protočili učitelé, obzvláště, když nad hrobem byli ž tehdy. Ale ne. Vytrvávají. Jen doufám, že nás poznají a já budu muset tvrdit, že jsem svoje vlastní sestřenice, dcera nebo něco takového. Jo, to by bylo fakt super. Nejvtipnější na tom je, že vám to lidi vždycky sežerou. Tedy část jich. Pak jsou tu zatvrzelí příznivci fantasy, se kterými bývá trochu problém. Ale už ne takový. Nejhorší bylo když nastal ten humbuk kolem Stmívání. Teď se lidi vrátili spíš ke starým dobrým duchařinám a elfům. Vítaná změna. Už jen proto, že i kdyby někdo nakrásně přišel na to, že nejsem člověk, nebude za mnou utíkat s kolíkem v ruce, ale spíš bude chtít, aby mu ukázalo ucho. Smutný je, že budou zklamaní, protože je mám zcela normální. Na druhou stranu, mohla bych si z nich dělat legraci a spustit na ně elfštinou. Na tu třetí stranu bych se možná prostě jen měla pokusit zapadnou a předstírat, že neexistuju. Nechceme přece poutat zbytečnou pozornost a nedej bože potkat někoho z našich bývalých spolužáků, že? Obzvláště pak rozhodně ne Matta. A v žádném případě se nesmí potkat se Zacharym. Jasně, po čase by z toho byla sice vtipná historka, ale teď by na to asi nebyla nejvhodnější chvíle. Obzvláště, když tvrdím, že jsem Zacharyho sestra. Rose, Katarina jsou naše sestřenice a Adrian se Samuelem… No, taky jsou nějak příbuzní. Prostě jsme všichni jedna velká šťastná rodinka. Nechtějte po mě, abych to tu teď rozebírala.

Víte, nejsmutnější na tom je, že musím předstírat, že po té škole bloudím a nemůžu najít ani kancelář. Jasně, mají nový okna, dveře a přidělaný novější nouzový východy, beztak budou předělaný i záchody, ale pořád je to ten samej barák.

Zamířila jsem rovnou ke kanceláři. Světe div se, byla tam!

Vlezli jsme dovnitř, posadili se a znova si vyslechli celej ten odporném monolog. Umírááááááám.

Nakonec z toho vyplynulo, že ani nejsme v jedné třídě, což se dalo čekat. Pozitivní zpráva - Samuel jde se mnou. Ta horší, Zachary jakožto můj mladší bratr ne. Jak je na tom zbytek? A víte, že ani nevím? Minule spala Rose, teď jsem si tak trochu zdřímla já. Vím jen tak kudy do třídy a to je celý.

"Takže se sejdeme o přestávce. Zachary, žádné vylomeniny, jasné?"
"Ale mami, copak jsem malej, abych všem vykládal, že k nim v noci přijdu a vysaju je do poslední kapky krve, jestli mi nedají jedničku ze zeměpisu? I když uznávám, že ta předst-"

"Zachary!"

"Dobře, dobře… Slibuju, že nikoho nezabiju, nikomu nebudu vyhrožovat, nebudu simulovat umírání potom, co se probodnu tužkou ani nic podobného."

"To doufám."

"Katarino?" otočila se Rose.

"Hm. Jasně, že nebude problém. Už nám není pět!"

"Fajn."

A vyrazila jsem. Tentokrát jen do druhého patra. Pokrok. O třicet schodů míň.

Zaťukala jsem do třídy a modlila se, aby tam byl někdo normální. Smůla, nebyl. Byl tam přesně ten trouba, o kterém jsem věděla, že mě před tu tabuli jít donutí.

"Dobrý den,"
"Dobrý, ani si nesedejte a řekněte nám něco o sobě." Protočila jsem oči. Vážně, žádné změny za celých pitomých dvacet let? Žádné? Zabte mě.

"Ahoj," pozdravila jsem jen tak nazdařbůh třídu. "Jmenuji se Lucy. A do toho, co ráda dělám vám vůbec nic není. Ale stoprocentně vím, že nesnáším takovéhle šaškárny u tabule." Jo, proč se nejmenovat podle někoho, kdo měl údajně vysávat krev malým dětem.

Ani mi to nedošlo, ale přesně jsem zopakovala to, co jsem jim řekla před dvaceti lety. Vlastně mám dojem, že to říkám pokaždé, když stojím před tabulí. A všichni učitelé pak mají stejný výraz. Jo, není nad dobrý první dojem.

"Děkuju, posaď se hezky tady dopředu."

Jen jsem si zmučeně povzdechla. Proč já? No tak, nebudu potížistka. Jen vážně nesnáším představování před tabulí. Ještě když musím lhát o svém jménu, protože by tu mohl být někdo, kdo by si pamatoval a vznikali by z toho další zbytečně problémy navíc.

"A ty jsi…?" podíval se na Sama a už dopředu čekal nějakou podpásovku. Jo, asi jsem ho měla nechat mluvit prvního no.

"Samuel."

Musela jsem se uchechtnout. Na jednoduchou otázku, jednoduchá opodvěď.

"Nepovídej, a co rád děláš?"

"Nic zvlášť. Venku s kámošema, jednou za čas nějaká akce, knížky a tak podobně." Jednou za čas nějaká akce. Jednou za padesát let maškarní. Plus sem tam nějaké ty věci, co je organizuje Hope. Nutno říct, že na to má talent. Na druhou stranu, moc se jich neúčastním, protože mají jednu obrovitánskou vadu na kráse. Odpornou bradavici. S velkým B.

"Dobrá,posaď se třeba támhle." To není fér! Proč on může do třetí řady? Zmučeně jsem zalehla, odhodlaná tuhle hodinu sabotovat.

"A Lucy nebude spát a něco nám jistě k celému tématu ráda poví, že?"

Jo, chvíli mi trvalo, než mi došlo, že mluví o mě. Prostě debil no. "Určitě totiž ví, kde udělal Phillip chybu, že?"

Koukla jsem na tabuli.

"Neumí pravopis? Nebo myslíte to, jak už na začátku to celé vynásobil místo sečtení?" Můžu teď spát dál?

"Ty si sedni a ty mi to pojď spočítat znova."

Chudákovi jsem to celé smazala, napsala pár čísel, opravila hrubku a mile se usmála.

"Můžu si jít sednout? Tohle jsme na minulé škole už brali." Jo a na té předtím taky a předtím a… Ne, tam jsem se k tomu nedostali, tam nás vyčmuchali moc brzo, ale na té předtím už zase jo.

Jen kývl hlavou a já mohla tentokrát už nerušeně pokračovat ve spánku.

Tak nerušeně, že mě ani zvonek nevzbudil.

"Díky," mile jsme se usmála na Samuela. Za tohle má plus. Nerada bych prospala přestávku.

"Není zač. Jdem sehnat ostatní?"

"Jasně."



***



"Tohle tady se mi jenom zdá. Já se vrátím po dvaceti letech a vyfasuju za třídního toho samého magora?" Rose je koukám taky nadšená. "Copak se tu v personálu nezměnilo vůbec nic kromě ředitele, kterej je nudnějš než ten předtím?"

Pokrčila jsem rameny, copak já vím?

"Jo, to mi povídej. Matika, pořád ten samý pošuk, představování u tabule, první lavice, nucení ke spolupráci."
"Náhodou to nebylo tak hrozné." Bránila to tu Katarina a Zachary nadšeně přikyvoval. No jo, já málem zapomněla, že je to jejich první střední.

"Víš, zkus si tohle to zažít tak stokrát. Pak už to tak super není."

"No, ale to se nás zatím netýká. A vůbec. Takhle působíme moc nápadně, takže já mizím. Jdeš taky Zachary? Slyšela jsem, že…" Ale to už oba nenápadně mizeli. Jo, je pravda, že srocovat se v šesti vypadali bychom jak nějaká tajná uzavřená skupina s děsivým tajemstvím. Což sice jsme, ale okolí to vědět nemusí.

"Co myslíte, jak dlouho tentokrát?" Je to takový už skoro zvyk. Tipovat, jak dlouho bude trvat než nás vyčmuchají a vypudí. S tím rozdílem, že oni o nás už teď vědí, jen…

"No, Chris nikdy nepatřil k nejtrpělivějším. Měsíc maximálně."

"Bezva, protože tohle město… Pamatuješ, co nám tehdy řekl ten chlap na nádraží?"

Jen se usmála, nasadila jeho tehdejší výraz a dokonale ho napodobila: "No… Víte… O tom městě se nesou všelijaké zvěsti. Nemyslím, že by to bylo vhodné místo pro někoho jako jste vy. Jistě by se vám mnohem víc líbilo třeba v Nortengelu. Asi jsme ho měly poslechnout a jet jinam, co?"

"Jasně, někam kde je spooousta sluníčka, zmrzliny a podobných kravin. Navíc, poslechnout ho… Spousta věcí by se nestala." Jako třeba Zachary a Katarina. Jasně, možná by to bylo na jednu stranu lepší, ale představit si, že by najednou prostě neexistovali je divné. Jeden si na ně zvykne. Až moc rychle.

"Taky fakt. Ale jestli se tady dneska něco nestane, umřu nudou."

"To mi všichni. První upíři v historii co umřou na nudu."

"Jen aby to někdo zaznamenal. Vážně, bude to totiž obrovský mezník v historii. Třeba pak lovci přestanou požívat ty jejich pistole a budou nás prostě jen zavírat do podobných ústavů."



***



Další hodina. Přestávka. Hodina. Přestávka. Hodina. Oběd. Hodina. Odchod. Konečně!

Ty jo. Za ty roky jsem si vážně na školu nějak odvykla. Chci říct vydržet sedět pětačtyřicet minut v lavici mi přišlo skoro nemožné.

A poslouchat ty kecy.

Ale jedno můžu říct. To, že mládež je rok od roku horší a horší není pravda. Jsou to pořád stejní parchanti. Jen starší zapomínají na to, že byli úplně stejní.

"Takže, kdy se dozvíme co se tu děje tak strašného, že všichni máte pod těmi veselými výrazy pohřební? No tak, určitě mám právo to vědět." Jasně, že máš.

"Je to dlouhý příběh." začala jsem, když se k tomu Rose ani Adrian neměli.

"Ačkoliv by se dal shrnout zhruba do: Přijely jsme sem s Rose, udělaly spoustu průserů a s lovci v patách odtud vypadli." Což prakticky vyznívá jako každé druhé město, kde jsme byly. Třeba ta podpálená škola tehdy před sto lety. Jo, to byla aspoň legrace.

"Hm, tak teda dík, teto. Víc jsi toho fakt říct nemohla, co?"
"Mohla, ale myslím, že jsou věci, které by ti měla říct spíš máma než já," pokrčila jsem rameny. To víš, že jo. Já jí tak budu říkat, že Adrian není její otec, ale že je místo toho dcerou jednoho z těch magorů s pistolí.

"Proč?"
"Protože je spousta věcí co nevíš a některé by se ti nemuseli líbit." odpověděla Rose. "Ale jestli to potřebuješ mermomocí vědět…"

"Má na to právo, Rose." Adrian.

"Fajn, jdu pro nějakou tu krev." Zvedla jsem se a zamířila k mikrovlnce. Trochu to přihřát. Taaak. Každýmu po hrnečku a jenom díky.

"Takže…" A spustila. Nevynechala nic, ne úmyslně. Se slepými místy - třeba organizací přepadovky na to jejich krysí doupě jsme vypomohli s Adrianem.

Na zprávu o tom, že není Adrianova dcera reagovala Katarina lip než jsem čekala. Vypadlo z ní, že vlastně i něco takového tušila. Ty věčné spiklenecké pohledy, ukončené konverzace, když vejde do místnosti… A navíc není úplně blbá, co si budeme povídat.

Stejně ale otvírat ty staré věci bylo nepřijemné. Znova to prožívat. Ne, nikdy jsem neměla potřebu oživovat staré příběhy. Tedy… Až na tu malou tlustou knížečku v batohu. Ale to je něco jako osobní kronika no.

Ne, že by na tom záleželo.

Zachary se pochopitelně ptal na svého otce. Co jsem mu mohla říct? Nic moc. Vlastně jsem toho o tom klukovi ani moc nevěděla. Což je nakonec možná i dobře.

"Takže mu jde o mě, chápu to dobře?"

"Hm, ne tak docela. Už to dávno není jen o tom, že tě chce." Ujistila jsem jí. To víte že jo. My jí to odkývem a ona udělá nějakou sebevražednou cepovinu jako třeba… Ahoj, tati, tady mě máš. Ani omylem.

"Teto…"
"Ne, má pravdu. Při našem minulém odchodu jsme jich dost zlikvidovali a oni se budou chtít pomstít. Oko za oko. Jen nás tu bohužel nemají tolik." Zazubil se Adrian. Jo, jen se na to koukej pozitivně, i když máš díru v hlavě.

"Takže by-"

"V žádném případě ne. Jestli něco takového uděláš, Katarino, tak až tě dostaneme zpátky, vlastnoručně tě zabiju." Víte, ve chvílích jako je tahle jde z Rose vážně hrůza. Nejhorší na tom je, že to myslí vážně. Tedy z poloviny. Místo zabití by tam bylo něco jako doživotní domácí vězení. Což je pro někoho našeho rodu možná horší než smrt.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Pár Pravdivých Věcí
Z Blogu:

1. Veverky vládnou světu.
2. Veverky jsou ovládány dlažebními kostkami.
3. Veverka s modrým, fialovým nebo zeleným světelným mečem je rytíř Jedi.
4. Veverka s červeným světelným mečem je Sith.
5. Veverka s modrým a červeným světelným mečem se nemůže rozhodnout, jestli bude Jedi nebo Sith.
6. Akvarijní rybičky nejsou k jídlu.
7. Křečci nejsou k jídlu.
8. Veverky nejsouk jídlu.
9. Člověk je kámoš, ne žrádlo.
10. Vesmír je nekonečný.
11. Draco Malfoy je lepší než Harry Potter.
12. Han Solo je hrdina.
13. George Lucas je génius.
14. Anakin Skywalker je nejlepší.
15. Darth Vader byl zlej, protože se našval, že mu Obi-Wan usekal končetiny, Sidious ho nechal zavřít do klaustrofobického oblečku a droidi odflákli práci na klaustrofobickém oblečku. Pořád se mu divíte, že udělal to, co udělal?

love